Josef Vetešník

Nakladatelství společenskovědní publicistiky v Praze na Malé Straně a v Užhorodu; knihkupectví

Nakladatelská působnost 1920–1924

Josef Vetešník (* 1882 Stará Boleslav, † 1924 Užhorod, dnes Ukrajina) se vyučil knihkupcem u brněnské firmy Joža Barvič a pak byl zaměstnán u firem Romuald Promberger v Olomouci, Cyrilometodějské knihkupectví v Praze, Jos. R. Vilímek v Praze a ve Vídni a u pražských firem Hejda a Tuček, Grosman a Svoboda a Fr. Borový. V Praze aktivně působil ve Spolku českoslovanských knihkupeckých účetních, 1913 vydal vlastním nákladem svou učebnici bulharštiny. Byl propagátorem kolportáže, kterou preferoval před pevným prodejním místem. 1919 získal nakladatelskou a knihkupeckou koncesi, 1921 koupil z likvidovaného nakladatelství Josef Pelcl (>LČL 3, s. 859–861) od nakladatelovy vdovy zbytky skladované produkce a hodlal pokračovat v některých edicích. Současně navázal kontakty s užhorodským knihkupcem Ladislavem Ždímalem (v nabídce měl též karpatoruskou keramiku) a v listopadu 1921 s ním v Užhorodu založil knihkupectví a nakladatelství Ždímal a Vetešník, které pak od dubna 1923 provozoval sám pod firmou J. Vetešník. Jeho pražský podnik včetně knih Pelclova nákladu koupil koncem 1921 Jan Košatka, který jej po získání vlastní koncese 1922 převedl na své jméno. Josef Vetešník zemřel 17. 11. 1924 v Užhorodu, kde byl i pohřben. Tamní knihkupectví pak ještě počátkem 30. let 20. století vedla vdova Františka Vetešníková.

Celkem vyšlo cca 13 titulů. – Krátké Vetešníkovou nakladatelské působení otevřela politická publicistika; kritiku reformismu sociálnědemokratické pravice publikoval Jaroslav Konopásek pod pseud. Jaroslav Chodobosov, polemiky s Ivanem Olbrachtem a Emanuelem Vajtauerem o poměrech v sovětském Rusku Jaromír Nečas. Jediná původní edice Náboženská knihovna (1921) přinesla jen úvahu Emanuela Rádla Náboženství a politika. Spolu s nabídkou starších titulů z nakladatelství Josef Pelcl obnovil Vetešník Pelclovu edici Chvilky (1921, red. A. A. Hoch), do níž zařadil příspěvky Alexandra Alexandroviče Bogdanova (Věda a dělnická třída) a Rabíndranátha Thákura (Nacionalism Západu). Dalšími svazky pokračoval zprvu pod Vetešníkovou firmou Jan Košatka, který současně oživil i další Pelclovu edici Knihovna Rozhledů. Užhorodská firma Ždímal a Vetešník publikovala v edici Podkarpatská Rus (1921) příspěvky o současném stavu a perspektivách podkarpatského zemědělství (Václav Drahný, V. V. Melmuka), školství a osvěty (Josef Pešek) a zdravotnictví (Josef Doškář) z cyklu přednášek, pořádaných 1920 v místní sokolské jednotě. Po osamostatnění vydal Vetešník zřejmě jen ruský překlad dramatu Aloise Jiráska Otec s úvodem Josefa Peška a album satirických kreseb Cesta pana ministra zbytečných záležitostí na zapřenou do Užhorodu (kreslil Jára Malkus). – S výjimkou ojedinělé obálkové kresby V. H. Brunnera vycházely publikace nakladatelství bez výzdoby, v tisku se střídaly různé pražské tiskárny.

Dokumentace: Seznam (1921).

Literatura a prameny: Ž. [L. K. Žižka]: Zemřel Josef Vetešník v Užhorodě, Československý knihkupec 1, 1924, s. 430–431.

Související osobnosti

Působiště

Užhorod

Heslo bylo naposledy změněno 08.11.2018 07:39

V