Doležalovo nakladatelství

Litograf Josef Doležal (* 1879 Plotiště  nad Labem, dnes Hradec Králové-Plotiště, † 1936 Červený Kostelec), zaměstnaný v novoměstské tiskárně Theodor Böhm, získal 1910 kamenotiskařskou koncesi a téhož roku otevřel v Červeném Kostelci litografickou dílnu, kterou v dalším roce rozšířil o knihtisk. 1915 ovdověl a 1917 se podruhé oženil s vdovou Vilmou Chráskovou (* 1893, † 1969), majitelkou statku, do jehož prostor 1921 podnik přestěhoval a postupně rozšířil o hlubotisk, ofset, světlotisk, fotolitografii, zinkografii, knihařství, kartonáž a pomocné technické provozy. Počátkem 30. let 20. století již byl Grafický závod umělecký Josef Doležal s širokým výrobním programem (tiskl zejména časopisy, katalogy, divadelní programy, plakáty, propagační brožury, obrazové přílohy do knih, leporela a polepy na dřevěné kostky) jedním z největších a nejmodernějších mimopražských reprodukčních podniků v Čechách. 1931 založil Doležal s majiteli vimperské firmy J. Steinbrener, pro kterou tiskl svaté obrázky, komanditní společnost Ars Catholica (Doležal a Steinbrener), jejíž červenokostelecká produkce, zejména polygrafické devocionálie, směřovala převážně na export. Doležalův adoptivní syn Antonín Doležal (* 1914 Červený Kostelec, † 1969 Nymburk), původním jménem Chráska (pocházel z prvého manželství druhé ženy Josefa Doležala), absolvoval reálku, studoval akademii grafických umění v Lipsku a vyučil se tiskařem.  Po smrti zakladatele převzal firmu a koncem 30. let její sídlo modernizoval. Ředitelem tiskárny od poloviny 30. let do roku 1950 byl Jaroslav Hanuš. Společnost Ars Catholica, z níž Antonín Doležal vystoupil, se 1939 odstěhovala do Jaroměře, kde rozvinula vlastní nakladatelství Ars. Červenokostelecká firma, která za války působila pod názvem Grafické, tiskařské a nakladatelské závody Josef Doležal, rovněž rozšířila činnost o nakladatelství a otevřela obchodní kancelář v Praze. Krátce ji vedl bývalý nakladatel Aventina Otakar Štorch-Marien (v prosinci 1941 vydal ve spolupráci s Doležalem vlastním nákladem obrazovou publikaci Mistři evropského malířství), koncem 1942 ho vystřídala redaktorka Ludmila Kolářová. 1946 ukončila Doležalova firma nakladatelskou činnost a po únoru 1948 na ni byla uvalena národní správa. Později byla znárodněna, 1951 se stala součástí Grafických tiskáren ve Velkém Šenově, od 1958 byla jedním ze závodů n. p. Severografia a po 1989 se osamostatnila pod názvem Exprint. Antonín Doležal po znárodnění svého podniku krátce pracoval v tiskárně ve Velkém Šenově, pak jako dělník v papírně v Bělé pod Bezdězem a v textilce v Červeném Kostelci. 1952 se odstěhoval do Zákup, kde získal zaměstnání v papírně jako skladový účetní a řidič. Po 1958, kdy byl i s rodinou znovu perzekvován, pracoval jako účetní nejprve v Jednotném zemědělském družstvu v Brništi u České Lípy, později v Semicích u Lysé nad Labem. Zemřel náhle na infarkt. Po restituci červenokostelecké tiskárny v 90. letech 20. stol. ji dědicové Antonína Doležala prodali společnosti Helios.

Vyšlo cca 80 titulů. – Po ojedinělých publikací vlastního nákladu na přelomu 20. a 30. let (mj. fotografické album Vysokých Tater) rozvinula firma intenzivní nakladatelskou  produkci až od 1940. Využívajíc obratně výhod svého technického vybavení zaměřila se za válečné nakladatelské konjunktury na ilustrované knihy pro děti a mládež od omalovánek, leporel a obrázkových knížek pro nejmenší přes pohádky až k populárně naučné literatuře a beletrii pro dospívající. Knihy vycházely zprvu zpravidla s označením nakladatel Josef Doležal, od 1942 uváděly na titulních listech název Doležalovo nakladatelství a v tirážích jméno Josef Doležal, od 1944 Antonín Doležal. Literaturu pro čtenáře všech věkových stupňů soustředila edice Doležalovy knihy pro mládež (1941–1943, poslední svazky jen s názvem knihy pro mládež). Zahájila 59. vydáním Karafiátových Broučků a pokračovala českými tradičními pohádkami (Božena Němcová, Karel Jaromír Erben) a překlady (Hans Christian Andersen, Carlo Collodi), postupně však převládla původní soudobá tvorba. Pohádky v edici publikovali Vlasta Burian, Ludmila Kolářová, A. C. Nor, Marie Holková, Karel Hroch, verše pro děti Čeněk Sovák, příběhy pro dospívající mládež Pavel Soldán (vl. jm. Bohuslav Čepelák), L. M. Pařízek, Václav Deyl, Marie Charousová-Gardavská, Zdeněk Urbánek, populárně naučnou četbu Jan Obenberger a Alexandr Batěk. Výraznou složku tvořily adaptace tradičních a klasických předloh, na nichž se podíleli Bohuslav Čepelák (povídky podle Williama Shakespeara), Jan Karsten, pův. jm. Klepetář (starořecké báje), Josef Honzl (severské báje) a Kamil Bednář (arabské pohádky). Původní program edice pokračoval i poté, kdy 1943 pod tlakem protektorátních nařízení formálně zanikla. Autorský okruh rozšířili mj. Růžena Pospíšilová (původní pohádky), Josef Hiršal, Jan Pilař a E. J. Popera (verše pro děti a o dětech), Josef Kadlec, Jarmila Otradovicová (prózy pro mládež),  Antonín Veverka (horolezecké příběhy). Dalšími adaptacemi přispěli Felix Achill de la Cámara (nejstarší mýty), znovu Kamil Bednář (faustovská legenda),  Rudolf Kuthan (Ezopovy bajky), Petr Denk (ruské pohádky). Jen výjimečně zařadilo nakladatelství regionální tematiku (prózy vlastivědného pracovníka Josefa Hurdálka a verše Slávy Berana) a bibliofilii (faksimile okupační lidové tvorby). – Na četných, převážně barevných ilustracích (uplatnily se v textu i na celostránkových přílohách) spolupracovali zejména soudobí čeští výtvarníci mladší generace, nejvýrazněji (též jako grafičtí úpravci) Vojtěch Kubašta, A. M. Machourek a Karel Pekárek. Knihy dále ilustrovali Antonín Brunner, Zdeněk Burian, Václav Plátek, Josef Burjanek, Vladimír Kovářík,  Bohumír Čermák, Václav Bedřich, Josef Šrůtek, František Sodoma, Karel Müller, Jarmila Řezníčková, ojediněle i Arnošt Paderlík, Otakar Štembera, Miroslav Šašek a další. Ilustrační i dokumentární fotografie v několika knihách byly reprodukovány hlubotiskem.