Vilém Doubrava

Vilém Doubrava (psal se též Vilém Jan Doubrava; * 1864 Praha, † 1935 Srbsko u Berouna) studoval v Praze na gymnáziu a soukromě hru na housle a zpěv. Po státní zkoušce otevřel v září 1891 hudební školu na Žižkově, kde v únoru 1893 koupil od vdovy Vilemíny Modestýnové knihkupectví. Do 1896, kdy obdržel knihkupeckou koncesi, je vedl pod původním názvem České ústřední knihkupectví Karla Modestýna, pak jako České ústřední knihkupectví Viléma Doubravy. Prodával i hudební nástroje, obchodoval se sbírkami motýlů a brouků a později se stal úředníkem Pražské obecní plynárny. 1894 rozšířil činnost o nakladatelství, ale ve firemním knihkupectví jej k nevoli živnostenských i profesních korporací zastupovali bez úředního povolení praktikant Bohuslav Fiala (syn Doubravovy ženy z jejího 1. manželství) a Václav Khop. Pak byl uváděn jako majitel Vilém Leopold Doubrava (* 1841, † 1918; snad otec Viléma Doubravy) a okolo 1900 byl neschváleným nájemcem koncese knihkupec a nakladatel dr. František Bačkovský. Neuspořádané vedení žižkovské firmy se promítlo i do změn názvů nakladatelství u vydávaných titulů (postupně České ústřední knihkupectví, Vilém Doubrava, Doubravovo knihkupectví a V. J. Doubrava). 1902 převzal knihkupectví Jindřich Steinhauser a dále již vedl pod svým jménem. Vilém Doubrava přenesl téhož roku hudební školu do Starého Města a 1906 na Malou Stranu. Pokračoval i jako zaměstnanec plynárny, věnoval se entomologii a do 1. světové války již bez koncese jako tzv. soukromý nakladatel Vilém Doubrava (resp. V. Doubrava, V. J. Doubrava) vydával vlastní spisy, časopisy a knižní edice. Ve výslužbě žil ve Vráži u Berouna.

Celkem vyšlo cca 25 titulů. – Na Žižkově vycházely především adresáře tehdy ještě samostatného města a kalendáře. Na Doubravův sokolský kalendář rodinný (3 ročníky 1896–1898) navázal Nový kalendář českých rodin (zjištěn jen roč. 2, 1899) a samostatně vyšel menší Sportovní kalendář (jen 1898). Na redakci adresářů a kalendářů s Doubravou zprvu spolupracoval žižkovský učitel Václav Křemen. V beletrii se představil jen Josef Kuchař venkovskou prózou a opět Václav Křemen jediným titulem edice Pohádky a pověsti (1897, red. V. J. Doubrava). Jako nakladatel bez koncese vydal Vilém Doubrava svou učebnici Nástin hudební nauky (jen 1. díl), průvodce Středními Čechami (na jeho vydání 1905 byl uveden jako autor a nakladatel Vilém L. Doubrava a na obálkovém vydání 1906 Vilém Doubrava) a skladbu pro housle s doprovodem klavíru Ukolébavka. Neuspěl s pokusem obnovit časopis Karla Modestýna Literární a hudební zábavník jako měsíčník pro mládež s hudební přílohou (1905, vyšlo jen 1. číslo) a po 1. sešitu nepokračoval ani v publikaci své monografie Motýlové Čech a spolu lepidopterologický kalendář všech macrolepidopter země české (1907). 1906–1910 byl nakladatelem, vydavatelem a redaktorem 5 ročníků „časopisu poučného i zábavného pro myslivce, přátely honby i přírody“ Z lesů a hájů, který vycházel jako orgán Spolku pro ochranu honby a chovu psů v Království českém. Mezi nakladatele soudobé původní beletrii se zařadil nejprve edicí Nová kabinetní bibliotéka spisů veršem i prosou (1911–1915). V její řadě Knihy veršů publikovali Josef Kuchař, Karel Babánek, Antonín Klášterský a pseudonym Arne F. Low (pravděpodobně Richard Wolf), v řadě Knihy pros Maryša B. Šárecká a Karel Piskoř. Do edice Miniaturní bibliotéka novel a povídek (1912–1915) přispěli Arnulf (Arne F.) Low, Quido Maria Vyskočil a otiskem části předchozího titulu Karel Piskoř. „Knihovna české mládeže“ Zdroje zábavy (1912–1915) přinesla povídky (Vilém Táborský a František Jirůtka), divadelní hru (Eliška Krásnohorská) a verše (Ludmila Vrzalová pod pseud. Lidka Zalová). Avizované překlady (Gerhardt Hauptmann, Heinrich Zschokke, Japonské povídky) již v edicích nevyšly. – V prvém období se na tisku podílely hlavně jihočeské firmy Karel Brandeis v Třeboni, Jan Hruška v Písku a Č. Oma ve Strakonicích, později tiskárny Josef Baštář a Štorkán a Jaroš v Praze na Žižkově, Čeněk (Č. J.) Mojžíš v Chocni a Společnost (dříve Družstvo) knihtiskárny v Zábřehu.