Kytice

Edici založil, vydával a redigoval literární historik, pedagog a divadelník Milan Svoboda (* 1883 Praha, † 1948 Praha). Vystudoval češtinu a francouzštinu na filozofické fakultě pražské univerzity, překládal z latiny (spisy Jana Husa) a francouzštiny (mj. Émila Zolu, J. J. Rousseaua), edičně připravil Viklefův Dialog v překladu Jakoubka ze Stříbra. 1907–1920 byl středoškolským profesorem v Praze a v Roudnici nad Labem, po 1920 působil krátce na ministerstvu školství. Poté se plně věnoval divadlu, zejména jako činoherní režisér (nejprve v Bratislavě a v Praze, po 1945 v Mostě a na Kladně) a divadelní pedagog.

Vyšlo cca 10 titulů. – Před založením vlastní edice Svoboda spolupracoval na bibliofilském vydání Máchova Máje, které 1910 vydali s jeho doslovem Karel Dyrynk a Ludvík Bradáč jako tzv. volné vydání Spolku českých bibliofilů. Koncem 1911 vydal (rovněž jako volné vydání SČB) vlastním nákladem Kytici z básní K. J. Erbena, jíž zahájil stejnojmennou edici Kytice (1911–1913, 1921–1929). Pokračoval tragédií Penthesilea Heinricha von Kleista (spolunakladatelem knihy byl její překladatel Otokar Fischer), českou prózou a poezií 19. století (Božena Němcová, Václav Šolc a Karel Havlíček Borovský) a svazkem drobných próz a scén svého přítele Edvarda Béma. 1913 měl být do edice zařazen připravovaný Almanach na rok 1914, pro nakladatelovy výhrady k některým příspěvkům však byl vydán jinde. Kytice pokračovala až v květnu 1921 dvěma scénami z doby národního obrození (k vlastní aktovce na motivy Aloise Jiráska připojil Svoboda dramatický pokus Jana Emlera). Závěr edice patřil opět Bémovi, který přispěl divadelními hrami ze života Boženy Němcové a J. K. Tyla a milostnou prózou. Edvard Bém též převzal poslední svazky Kytice do svého nákladu. – Výtvarným řešením (individuální formáty, dekorativní výzdoba, původní grafika, přednostní výtisky) inklinovala edice k tradiční bibliofilii, výší nákladu (mezi 325–2050 výtisky) k tzv. krásné užitkové knize. V prvém období s nakladatelem spolupracovali výtvarníci Vratislav H. Brunner a František Kobliha, nakladatelské vazby pro část nákladu podle jejich návrhů vyhotovili Ludvík Bradáč a Antonín Malík. Na skromnější výzdobě obnovené edice se kromě Brunnera podíleli Václav Mašek a  František Kysela. Náročný, zpravidla dvoubarevný tisk za účasti typografů Karla Dyrynka a Methoda Kalába zajišťovaly osvědčené pražské závody – nejprve Politika a Grafia, později Státní tiskárna a Průmyslová tiskárna.