Kramář a Procházka

Nakladatelství při tiskárně v Olomouci

Nakladatelská působnost 1871–1948

Tiskárnu založili 1870 na koncesi z téhož roku významní činitelé národního hnutí Josef Kramář a Karel F. Procházka. Josef Kramář (* 1814 Vysoké nad Jizerou, † 1895 Olomouc) vystudoval farmacii v Praze a ve Vídni, 1839–1856 byl lékárníkem ve Vysokém nad Jizerou, kde se angažoval ve správě města (od 1841 byl radním, od 1850 starostou) i v politice (1848 byl zvolen poslancem zemského sněmu, do Kroměřížského sněmu již nekandidoval). Pak působil v Liberci a v Libáni, kde byl opět starostou. 1862–1866 žil v Praze, kde byl 1863–1866 knihovníkem Jednoty pro povzbuzení průmyslu v Čechách (Průmyslové jednoty). Po smrti bratra Františka odešel do Přerova, kde 1866 převzal jeho lékárnu, kterou vedl do 1874. Byl propagátorem pěší turistiky, zabýval se hedvábnictvím, v Olomouci působil mj. v obchodní komoře, v muzejním spolku a v Matici školské. Jeho zeť Karel F. Procházka (* 1840 Praha, † 1878 Olomouc) byl tajemníkem Jednoty pro povzbuzení průmyslu v Čechách. V Praze 1864 založil, krátce vydával a redigoval „obrázkový časopis pro průmysl řemeslnický a národní hospodářství“ Průmyslník, 1866–1870 redigoval týdeník Vlastensko-hospodářské společnosti v Království českém Hospodářské noviny. Olomoucká tiskárna, která se věnovala především tisku regionálních českojazyčných politických i zájmových periodik (politický a hospodářský časopis Pozor od 1889 do 1893 též vydávala), užívala název Národní knihtiskárna Kramář a Procházka, případně zkrácený název Kramář a Procházka. Podnik vedl Karel F. Procházka, po smrti manžela jej řídila spolu s otcem Josefem Kramářem vdova Miloslava Procházková (* 1844 Vysoké nad Jizerou, † 1923 Olomouc), od 1886 jako majitelka firmy. Absolventka dívčí školy v Liberci a učitelského ústavu v Praze se od počátku podílela na nakladatelském i vydavatelském programu tiskárny jako autorka, překladatelka i redaktorka. Působila v olomouckých spolcích, angažovala se v ženském hnutí. Asi od 1899 vedl závod její syn Miloslav Procházka (* 1869 Praha, † 1929 Olomouc), který byl po smrti Miloslavy Procházkové 1923 uváděn jako majitel firmy, koncese k provozování živnosti knih- a kamenotiskařské a nakladatelské však byla v červnu 1918 udělena společnosti s ručením omezeným. Později byli spolumajiteli mj. syn Miloslava Procházky Oldřich Procházka († 1935) a Rudolf Kudla († 1935). Po jejich smrti pokračovala společnost již zřejmě bez účasti rodiny zakladatelů do znárodnění.

Vyšlo cca 110 titulů. – Zprvu poměrně intenzivní nakladatelskou činnost tiskárna zaměřila na literaturu pro děti a mládež a naučné spisy. Do „sbírky spisů pro mládež a přátele její“ Komenský (1871–1882) přispěli původními povídkami i adaptacemi anglických (Walter Scott), německých (Richard Baron) a především francouzských (Zulma Carraudová, Arnaud Berquin) předloh Jan Pillich, Emanuel Sahánek, P. J. Šulc, Josef Kramář a Miloslava Procházková, pohádkami Františka Stránecká a František Bayer, přírodopisnými črtami Jan Havelka. Souběžně se firma podílela na počátcích stejnojmenného pedagogického časopisu Komenský (1873–1875 tiskla prvé 3 ročníky a byla nakladatelkou 1. a 3. ročníku), než jej od 1876 převzala do svého nákladu pražská firma Fr. A. Urbánek. Samostatně vyšly povídka pro dívky (Pietro Fanfani), adaptace staroindické báje Nal a Dajamanti (Jaroslav Libáňský) a řecké a římské pověsti v úpravě pro mládež (Matouš Václavek). Program nakladatelství rozšířili i členové zakladatelské rodiny. Josef Kramář knižně zúročil své mnohostranné zájmy učebnicí chemické technologie, dějinami Přerova a Olomouce, průvodcem po  Krakově, Olomouci, Karlových Varech a Teplicích, příspěvkem dějinám Českých bratří, naučným slovníčkem pro domácnost i překladem z francouzštiny s komentářem (Voltaire). Jeho syn, středoškolský pedagog Oldřich Kramář, vydal nákladem tiskárny filozofický spis v němčině (pod jménem Udalrich Kramář) a vlastním nákladem básně na biblické náměty, zeť Karel F. Procházka připojil adaptaci ekonomické příručky Antonína Emanuela Komerse. Od konce 80. let spoluformovala vydavatelský i nakladatelský program tiskárny Miloslava Procházková zakládáním a redakcí periodik i knižní a časopiseckou publicistikou, v níž se zaměřila na výchovu a vzdělávání žen. Redigovala čtrnáctideník, později měsíčník „věnovaný milé naší ženské pleti českoslovanské, jakož i všem ctitelům spořádaných domácností“ Domácí hospodyně (10 ročníků 1883–1893), který doplnily kalendáře pro ženy (Deník pečlivé hospodyně, Kalendář a zápisník pro hospodyně a Kalendář české hospodyně; zjištěny na 1885–1890). Jako samostatné přílohy Domácí hospodyně redigovala „illustrovaný časopis naší mládeže“ Zahrádka maličkých (2 ročníky 1888–1889) a „list věnovaný jarému věku dívčímu“ Včelka (2 ročníky 1888–1889). Knižně vydala několik moravských pověstí s převzatými kresbami Mikoláše Alše (1892), biografii kněze Ignáta Wurma (1900) a úvahy o reformě manželství s požadavkem mravní výchovy mužů (1907). K propagaci národních motivů v oděvnictví založila a redigovala „illustrovaný časopis pro dámy“ Náš kroj (2 ročníky od dubna 1886 do ledna 1888), a do knižního programu zařadila národopisnou studii Terezy Novákové (1890). Produkci prvého období doplnil standardní repertoár regionálních nakladatelství (aktuální zákony a řády, modlitební knížky, náboženské zpěvníky, oslavné publikace k jubileím členů panovnického rodu, drobná personální i školská regionália). Z významnějších titulů vyšly populární přírodovědné výklady Františka Polívky a autobiografické vzpomínky konzervativního politika Karla Tomíčka, beletrii zastoupily jen verše redaktora Pozoru Rudolfa Borta. Od konce 19. století nakladatelská činnost prakticky ustala a firma se věnovala především zakázkovému tisku knih a periodik. V několika případech poskytla kromě tisku i nakladatelské zajištění programovým edicím jiných korporací nebo jednotlivců. Z nezjištěné iniciativy vydávala edici Knihovna časových rozhledů (1902–1907) s příspěvky Josefa Hofera (pseud. Rectus), katolických kněží Václava Olivy a Jana Olivy a pseudonymu Amicus Libertatis Catholicae k tematice obrody katolické církve (o programu Katolické moderny, dále proti vnitrocírkevní cenzuře, povinnému celibátu a konzervativnímu klerikálnímu tisku). Později tiskla a převzala do svého nákladu poslední tituly edice olomouckého knihaře, písmáka a nakladatele Karla Slavíčka Naše domovina (1927–1930), vesměs jeho lidové povídky a mravoučné stati. Od 1921 rozvíjela intenzivní spolupráci s podnikem Československé obchodnicko-živnostenské strany středostavovské Živnostenský závod tiskařský a nakladatelský v Olomouci, který sídlil v její bezprostřední blízkosti. Od počátku tiskla všechny jeho knihy i časopisy a od 1940 se podílela na části jeho produkce též jako spolunakladatelka. Za její nakladatelské účasti vyšly lidové romány z venkovského prostředí Marie Pospíšilové, poslední svazky edice Živnostenského závodu Středostavovské romány (1944–1947) s prózami V. Přívala (vl. jm. Jana Jaroslava Cekla), poslední ročníky živnostenského kalendáře a obsáhlá myslivecká příručka (Jaromír Javůrek). Ve vlastní sporadické nakladatelské produkci tiskárny, obnovené koncem 20. let 20. století, převládala olomucensia. Kromě příležitostných tisků pro účastníky schůzek moravských bibliofilů (Richard Martinčík o knihtisku na Moravě, překlady Otto F. Bablera z němčiny a z angličtiny) vyšly výstavní katalogy a publikace regionálních výtvarných sdružení. Jediný svazek edice Průvodce dějinami Olomouce (1945) přinesl sborníček k dějinám železnice na Olomoucku, František Grác přispěl brožurou o místní filatelistické kuriozitě a a nakladatelskou produkci tiskárny uzavřel 1948 sborník statí a vzpomínek k dějinám házené (Metoděj Zajíc) – Až na výjimky byly knihy vlastní produkce tištěny úsporně v neinvenční řemeslné typografické úpravě, zpravidla bez ilustrací. Teprve ve 40. letech byl k profesionální grafické úpravě přizván Aljo Beran.

Dokumentace: Věstník národní knihtiskárny Kramáře a Procházky (firemní časopis, 1888-1893; výtisk nezjištěn).

Literatura a prameny: Hubert Doležil: Politické a kulturní dějiny král. hlav. města Olomouce (Olomouc 1903), s. 262, 277, 283; Libuše Dedková: Miloslava Procházková, buditelka moravských žen (Olomouc 1929) s. 17–32; Jaroslav Skrbek: Mr. Ph. Josef Kramář z Vysokého nad Jizerou, zemský poslanec z roku 1848, vlastenec a národní buditel Moravy (Lázně Bělohrad 1939), 76 s.; Richard Martinčík: Olomouc v dějinách moravského knihtisku 1440–1940 (Olomouc 1940), s. 21.

Související osobnosti

Působiště

Olomouc

Heslo bylo naposledy změněno 28.09.2020 15:15