V. Stoklas

Nakladatelství náboženských a populárně-naučných spisů v Praze-Karlíně

Působnost 1912–1920

 

Nakladatelství založil, řídil a převážně své vlastní spisy, kompilace a překlady v něm vydával Václav Stoklas (psal se též Th. Aq. J. V. Stoklas; * 1881 Ďáblice, dnes Praha-Ďáblice, † 1919 Praha). Dle údajů, rozptýlených v jeho textech, pocházel z rodiny rolníka a hostinského a studoval na gymnáziu v Litoměřicích. Zprvu byl horlivým katolíkem s výhradami vůči církvi, z níž načas vystoupil. Věnoval se popularizaci vědeckého poznání, zabýval se též spiritismem a na sklonku života se do katolické církve vrátil. Od 1913 užíval titul PhDr. (na pražské univerzitě disertaci neobhajoval), 1914 se prezentoval jako „člen německé a rakouské společnosti přírodovědecké". Nakladatelství bylo uváděno i jako Václav Stoklas, Stoklasův sborník, 1914–1917 Bibliofilské nakladatelství V. Stoklas, 1919 Sv.-Josefské nakladatelství Karmel dr. V. Stoklas. Téhož roku byl při něm založen soukromý sirotčinec, financovaný z předplatného na publikace a z příspěvků zakládajících členů. Seznam přispěvatelů, většinou kněží, byl vkládán do vydávaných knih. Všechna díla vycházela nejprve na pokračování po sešitech pro předplatitele, poslední sešity rozpracovaných knih vydala po Stoklasově smrti jeho vdova (snad Božena, bližší údaje nebyly zjištěny).

Vyšlo cca 15 titulů. – Úvodní edice Stoklasův sborník pro filosofii, teologii a pedagogiku (1911–1914) přinesla obsáhlý soubor Stoklasových výchovných podobenství a úvah V paprscích věčnosti. 1. vydání vycházelo na pokračování do 1913; 1916 vyšlo údajně 15. (dle titulního listu) nebo 7. (dle obálky) vydání, většina předchozích však není bibliograficky doložena. Mezitím počátkem 1914 změnil nakladatel edici na měsíčník Stoklasův sborník (s podnázvem Ilustrovaná revue pro filosofii, vědy a umění vyšlo 9 čísel, hlavními spolupracovníky byli právník J. Němec, inženýr R. Suchý, lékař G. Drumond a pseud. Philo), který v září 1914 zanikl. Z dalších projektů se podařilo realizovat jen zlomek. V edici Stoklasův sborník pro beletrii (1911) měly vycházet „staré, lidové, jadrné, avšak slušné humoresky", jediným titulem však přispěl opět Stoklas. Do edice Knihovna Stoklasova sborníku pro filosofii, teologii a pedagogiku (1912–1914) zařadil Stoklas vlastní kompilaci životopisu lurdské vizionářky Bernadetty Soubirous (s popisem Lurd a s příklady zázračných uzdravení) a soubor svých vzorových kázání (vyšel jen 1. díl). Prvou část životopisu vizionářky Anny Kathariny Emmerichové dle německé předlohy napsal Jakub Deml (pseud. Vojtěch Běloch), autobiografii Bernarda Bolzana přeložil opět Václav Stoklas. Edici uzavřely dva populárně-naučné výklady, převzaté z časopisu Stoklasův sborník: O postavě satana v různých kulturách psal J. Němec (podle Wilhelma Fischera), o vzniku vesmíru Václav Stoklas. Výkvět světového myšlení všech věků v ušlechtilé grafické úpravě měla přinést edice Sto nejkrásnějších knih (1912–1920), v němž se Stoklas kromě překladů a redakce ujal i knižní výzdoby. Po barokních kázáních (Abraham a Santa Clara) a středověkém epistolárním příběhu (Abélard a Héloise) vycházela od 1913 Vyznání svatého Augustina. Kniha byla zřejmě dotištěna až 1920 po nakladatelově smrti (úplný výtisk nebyl zjištěn), samostatně vyšlo ze stejné sazby ve větším formátu nákladnější vydání prvé části. Z ambiciózního záměru poslední edice Filosofie křesťanská (1917–1919) „pojednat o všech filosofických otázkách [...] ze stanoviska filosofie křesťanské" zůstaly nedokončené Stoklasovy úvahy a zápisky s vloženým popisem zjevení lasalettského a novým vydáním spisku o Lurdech. – Od počátku zařazovalo nakladatelství do knih obrazové přílohy, zpravidla reprodukce děl světových mistrů, později i naučné tabule. Drobné realistické ilustrace kreslil zprvu  M. Matouš, knižní výzdobou (kreslená záhlaví, dekorativní rámce a viněty) později přispěl sám Stoklas. Téměř celou produkci tiskla žižkovská tiskárna Štorkán a Jaroš, tiráže zdobených knih uváděly jmenovitě všechny sazeče a tiskaře i autora grafické úpravy, jímž byl metér tiskárny Karel Traspe. Spolu s knihami nabízelo nakladatelství svaté obrázky a reprodukci akvarelu M. Matouše Bůh láska jest.

Dokumentace: Literární oznamovatel (nakl. věstník, zjištěno jen č. 12 z 1914).

Literatura a prameny: Jiří Olič: Čtení o Jakubu Demlovi (Olomouc 1993), s. 33–34; Jakub Deml: Příteli Evermodu Balcárkovi místo čestného diplomu (2013), s. 85-86, 173, 228.

Související osobnosti

Působiště

Praha

Obrazová dokumentace

Heslo bylo naposledy změněno 21.04.2017 21:20